Nejen o práci, ale i o svém dětství mluvil Šetlík na rádiu Zet s mentorem, koučem a bývalým prezidentem společnosti Microsoft pro Evropu Janem Mühlfeitem.
Za svou kariéru vystřídal český fotograf Jadran Šetlík několik žánrů od reportáže přes reklamu až po módu. Přesto je známý zejména díky portrétům. Pro tuto disciplínu jsou podle Šetlíka nejzásadnější oči, které vypovídají o autentičnosti fotografovaného. Nejen o práci, ale i o svém dětství mluvil Šetlík na rádiu Zet s mentorem, koučem a bývalým prezidentem společnosti Microsoft pro Evropu Janem Mühlfeitem.
Vy jste se narodil a část dětství vyrůstal v Itálii. Jak moc Vás to ovlivnilo?
Ovlivnilo mě to maximálně do té míry, že jsem ani později nevnímal ty přejezdy z Východu na Západ. Můj tatínek byl dopisovatelem ČTK v Římě osm let. V podstatě jsem to bral tak nějak bez hranic.
Věděl jste už v dětství, co Vás baví, nebo to ve Vás někdo probudil?
Můj dědeček nádherně fotografoval. Ještě dnes, když se na jeho fotografie podívám a vezmu v potaz, že tehdy bylo vše manuální, nastavování času, clony, expozice, ta práce se světlem, tak to jsou nádherné snímky. Dědeček byl vždy takový můj vzor. Já si pamatuji, to mi bylo 10 let, že mi v době, kdy jsem se dozvěděl, že tatínek pojede do Itálie jako dopisovatel, děda věnoval jeho starý americký Argus. S tímhle fotoaparátem jsem pomalu začal fotit.
Co Vaše portréty vypovídají o lidech? Dá se vůbec portrétem proniknout do duše člověka?
Určitě je potřeba proniknout do duše, protože kdyby byly portréty bez toho, tak by byly o ničem. Byl by to jakýsi dokument toho člověka. Tím, že já se snažím proniknout do nitra člověka a vytáhnout z něj jeho charisma, tak v ten moment začínají portréty o tom člověku vypovídat. Na jednu stranu je pravda, že se tomu dá pomoci po stránce vizážistické, dá se pracovat se světlem a tak dál. To je vše ovlivnitelné, ale jedna věc nelže a nelze ji změnit a to jsou oči. Ty vypovídají mnohé.
Poznáte podle očí, jestli je ten člověk autentický nebo něco předstírá?
Pozná se to. Je pravda, že někteří jsou mistři a dokáží velice dobře zahrát tu svou roli. Dříve nebo později se to ale ukáže. Hlavně ta fotka to ukáže.
Je někdo, koho jste ještě nefotil a fotit byste chtěl?
Těch jmen je samozřejmě celá řada. Bohužel byl jeden člověk, se kterým jsme se velice přátelili a už ho nevyfotím. Mluvím teď o Arnoštu Lustigovi. On vždy říkal: ,Hele bejku, pojď na skleničku. Fotit budem příště‘. Tak jsme šli na skleničku. To se stalo asi dvakrát takhle. On potom onemocněl a já jsem mu volal, když už byl v nemocnici a tehdy mi řekl: ,Bejku, už to asi nevyfotíme‘. To je pro mě velmi těžká osobní zkušenost, protože speciálně jeho bych strašně rád měl nafoceného.